Září 2015

Už to vím.

18. září 2015 v 0:37 | Gauri |  Jen tak...
"Já už to vím, já vím. Vím už, co to všechno znamená. Už to vím, já vím, proč jsem veselá a blažená. " A je to skvělý pocit, přátelé. Opravdu.

Ne, nepotkala jsem nového amanta. Myslím, že toho se ještě nějakou dobu nemusíme obávat. A ani nehodlám psát o pohádce Šíleně smutná princezna, jak by se podle úvodních vět tohoto článku mohlo zdát. Jen mi to přijde výstižné. A jen čekám, až mi někdo položí TU otázku, na kterou to budu moci jako odpověď zazpívat. Protože, moji milí, já už to vím. Já vím... no, dobře. K věci.

Jde o to, že jsem si konečně udělala jasno v tom, co vlastně od života chci. Do této doby jsem vlastně pořádně netušila, jakým směrem chci vyslat své já, aby bylo spokojené a přímo bláznivě šťastné. Ano, dokud nebudu bláznivě šťastná, bude to se mnou k nevydržení! Ale ne, dělám si legraci. Jasně, že to se mnou bude vždycky k nevydržení!

Kouzelná pilulka

14. září 2015 v 14:35 | Gauri |  Hraji si na spisovatelku
Zdravím. Dnes přicházím s další povídkou, která už je také na světě několik měsíců. Povídkou, kterou jsem napsala pro svoji kamarádku, která potřebovala rychle něco sesmolit na češtinu. Zadala mi určitá slova a nechala mě s nimi celý večer čarovat. No a tak jsem sesmolila takovou prkotinu. (Ale dostala jsem za ni jedničku! :D Tedy ne já. Má kamarádka, samozřejmě.)
Proč sem dávám povídky po takové době jejich existence? No, řekněme, že stojím o zpětnou vazbu, protože se chci v psaní vyvíjet. Tak mě, prosím, nešetřete.

A teď už k té povídce.

Včerejší noc byla velkolepá. Ne, to je příliš slabé slovo. Byla přímo grandiózní. Ještě teď mi pocukávají nohy, když si vzpomenu na ten tanec. Kroužila jsem po parketu a připadala si jako bohyně hudby. Všichni na mne koukali s úžasem a obdivem. Ale ohromené a občas i trochu závistivé pohledy svých diváků, jsem vnímala jen jako slabou kulisu. Soustředila jsem se hlavně na melodii, která kolem mne vyzývavě kroužila a pobízela tak mou ladnou postavu k lepším a lepším výkonům. Pohupovala jsem se do rytmu, na tváři soustředěný výraz a snažila se nasytit svou hladovou potřebu po hudbě a tanci. Bože, tak moc mi to chybělo.

Příběh smrti

13. září 2015 v 21:59 | Gauri |  Hraji si na spisovatelku
Jsem zpět. A to je vše, co jsem chtěla říct. Žádný výmluvný článek plný slibů se tentokrát konat nebude, raději začnu rovnou s činy.
Přidávám sem povídku, která se velmi dlouho válela v imaginárním šuplíku mého počítače. Napsala jsem ji před dvěma lety a poslala jsem ji do soutěže. Bohužel neuspěla. Tak snad se bude líbit aspoň Vám. Ale předem varuji, že je trochu temná.

Už třetí den prší. Smrtelníci jsou zalezlí ve svých domovech a ven vybíhají jen zřídka. Své zamračené obličeje přitom schovávají pod různobarevné deštníky a na nohy si obouvají gumové boty. Ve vzduchu se teď kromě podzimního chladu vznáší i více negativní energie. Je to proto, že jsou lidé díky dešti nevrlejší než obvykle. Já mám ale déšť ráda. Je tou nejlepší kulisou mé práce. A proto mě těší, že tmavé mraky zatím nejeví známky odchodu.
Stojím před branou velkého statku, který leží na samotě nedaleko města. Zdivo má obrostlé břečťanem a před branou se rozprostírá velká louže, na jejíž hladině se prohánějí barevné listy pobízené větrem.
Pohled na stavení je celkově velmi ponurý, ale mně to nevadí. Ztotožňuji se s tím. Ponurost, tajemnost a chlad. To vše patří k tomuto statku, podzimu a mně.