Srpen 2013

Komplikovaná

25. srpna 2013 v 21:54 | Gauri |  Jen tak...

Neřekli byste, co všechno v sobě skrývá...

Kdo jsi? Zeptali se.
Nevěděla.
Položili tedy otázku jinak.
A jaká jsi?
Přemýšlela, jak nejlépe by se mohla popsat. A pak spustila.

V opojení alkoholu

24. srpna 2013 v 21:24 | Gauri |  Střípky mého života
Alkohol. To slovo jsem do nedávné doby skoro neznala. Nechodila jsem se nikam každý týden opíjet jako moji vrstevníci už na základce. A nikdy jsem nedostala chuť se zlít úplně maximálně. Vlastně jsem se toho bála jako čert kříže. Bála jsem se, že až nad sebou ztratím kontrolu, budu nesnesitelná. Budu zvracet, mlít nesmysly, budu vypadat jak zombie a ještě se mi povede udělat nějaký neskutečný malér. (Ach, jak moc byl ten strach oprávněný! Ale o tom později.)
Postupem času, jak jsem rostla, dospívala, měnila se (narážím na poslední půl rok života ;D), jsem ale s tou magickou látkou přicházela do styku častěji a častěji. To víte, když se někdo stane oblíbeným a pořád musí chodit na různé oslavy, konzerty, noční akce... Ovšem pořád jsem si to hlídala. Náladičku, tu jsem vítala, ale opilou holku jsem ze sebe dělat nechtěla. Ani netušíte, kolik kamarádů se mě pokoušelo opít. Spoustu. Bezvýsledně. Nedala jsem se!

Já jsem totiž slušné děvče. Bývala jsem slušné děvče. Žádné pití, žádný sex, žádná sprostá slova, žádné drogy, žádné vylomeniny. Prostě učiněný andílek. Sen každé maminky. No, dobře... Žádná matka nechce mít doma tak nepořádnou a línou příšeru, jako jsem já. Ále tyto mé temné stránky nic nemění na tom, že jsem alkohol za svůj nepřijala. Dokuď jsem se blíže neseznámila s vínem. Ta proradné bílé tekutině se už dvakrát podařilo mě oblbnout. Poprvé na akci se třídou, kterou bych zde radši neprobírala...
A podruhé na skautském táboře! Hah. A to je to, o čem chci dneska psát. Protože to byla ta nejšílenější, nejdivočejší a nejzábavnější (hlavně pro mě) noc v mém životě! A já si na ní chci uchovat co nejživější vzpomínky. Navíc by Vás mé vyprávění a zážitky z těch pár hodin šílenství, mohly pobavit!

Byli jsme stvořeni, abychom zářili.

22. srpna 2013 v 23:34 | Gauri |  Úvahy, myšlenky, názory

Tak jdeme zářit. A pořádně!

Není to tak dávno, co mi slečna Rozka poslala video, kde zazněla věta, která mě velmi zaujala: "Byli jsme stvořeni, abychom zářili."
Donutila mě tím přemýšlet o hodně věcech.
O lidech.
O našich touchách a snech.
O mně.
Ale hlavně...o životě.

Ten pocit.

20. srpna 2013 v 18:09 | Gauri |  Jen tak...
Znáte ten pocit?


Pocit osamělosti, čirého zoufalství, viny a vzteku dohromady? Musíte ho znát... Každý kdo miluje, každý kdo cítí, každý kdo dovolí NĚKOMU, aby se zabydlel v jeho srdci, ten pocit znát prostě musí. Protože ani něktěří milovaní lidé nezůstávají bohužel v našem světě věčně.
Občas odejdou nedobrovolně, ale často odchází dobrovolně. Protože už to prostě nezvládají. Doufají, že jim bez Vás bude lépe. Odcházejí, protože chtějí začít konečně žít.

Všechno nejlepší, Slůně!

20. srpna 2013 v 13:15 | Gauri |  (Moje!!!) Videa
Mé duševní dvojče se KONEČNĚ dožilo svých osmnáctých narozenin.A já jsem jí chtěla udělat nějaké pěkné přáníčko. Něco, co by jí potěšilo, rozesmálo a hlavně jí to zůstalo navždycky. A tak jsem otevřela Movie Maker a spatlala jsem pro ní video, kde jí přeju všechno, co má ráda a po čem touží.

Strávila jsem nad tím tolik času, tolik jsem se u toho navztekala a jsem na to tak hrdá, že to sem prostě musím vrazit!

Posuďte sami, jestli se povedlo:


Jsem zpátky...Tentokrát doopravdy!

19. srpna 2013 v 23:28 | Gauri
Změnu... Potřebuju změnu. Potřebuju začít znova. Znovu si určit priority. Najít své ztracené hodnoty, hrdost. Ale hlavně nějakou tu chuť do života, elán a optimismus.
Jednou tou velkou změnouby měl být i můj návrat sem. Tentokrát doufám, že už doopravdy. :) Když budu upřímná, je mi strašně. Což znamená, že budu od reality co nejvíc utíkat k psaní. Tak se těště na hromadu článků, povídek a tak dále. Nebojte, nezklamu Vás. ;) Vážně ne.
Psaní mi chybělo. A taky tohle virtuální místo, které se týká jen mě. Nikoho jiného. A já... se teď potřebuji nějaký čas věnovat hlavně sobě. Abych se stala lepším člověkem. Abych se vyhrabala z toho, kde jsem teď. Abych tu mohla být pro ostatní lidi. Protože člověk s vnitřním neklidem a zármutkem strašně těžce dodává odvahu, naději a sílu ostatním.

Tak dobrou.