Březen 2013

Kouzlo psaní

30. března 2013 v 13:14 | Gauri |  Střípky mého života
Byla hluboká temná noc (No, dobře. Až tak hluboká ne.), když jsem seděla s kamarádem v pokoji, pila kafe a listovala svými starými zápisky. Byla to kouzelná noc. Noc prosycená vzpomínkami, smíchem a mnou.
Vytáhla jsem totiž své staré deníky, články i povídky. Smáli jsme se nad zápisky, které jsem psala ve svých sedmi letech v USA. Vzpomínám si, že mě maminka nutila vypotit každý den aspoň tři věty do svého hnědého notýsku s kočičkou. Některé dny jsem se toho ujmula sama, jiné jsem se vztekala a tři jednoduché větičky jsem se slzami v očích psala dvě hodiny. Dnes jsem za ně moc ráda. Jsou to krásné vzpomínky.

20.7. 2002
Já se chci smát. Já chci jít. Já budu si hrát. // První zápisek. Nemá chybu!

8.8. 2002
Dneska jsem byla v bazénu. Dostala jsem penízky. Chci se dívat na televizi. // Velmi podstatné informace. :D

23. 8. 2002
Chci pomáhat. //Vidíte? Už od malička!

Je to tak. A né jinak.

24. března 2013 v 21:34 | Gauri |  Úvahy, myšlenky, názory

"Možná to není o šťastném konci, možná je to o příběhu. "

Už ani nevím, kde jsem ten citát našla. Ale hodně se mi zalíbil.
Je to tak.
Často nám ten příběh dá mnohem víc, než bychom získali šťastným koncem.
Dá nám vzpomínky, zkušenosti, sílu.
Každý příběh je svým způsobem krásný.
Ale na příběh, který nám změní život, nikdy nezapomeneme. Nezáleží na tom, jak dlouhý je.
Zapíše se nám hluboko do srdce a my už nikdy nebudeme stejní.
A o to tady jde.

A je jedno, jestli se to týká zklamání v lásce.
Nebo selhání ve škole.
Nebo nemoci.
Záleží jen na tom, jak důležitej ten příběh pro nás je.

Každý z Vás zná ten pocit. Pocit, kdy se Vám hroutí svět a Vy máte chuť utéct někam hodně daleko pryč. A tam začít nanovo. S novým jménem, novým štítem, novým já. Jenže to nejde. Musíte zůstat tady a přijímat všechny ty rány, které nám občas život dává.
Musíte tu zůstat. Musíte zatnout zuby, zvednout hlavu a snažit se jít dál.
Protože když utečete jednou, budete už utíkat pořád.

A navíc z každého velkého zklamání se stane síla.
Jednoho dne budeme vděční za všechny ty proplakané noci. Protože díky nim budeme odolnější a budeme moci dávat naději těm, kteří si budou procházet něčím podobným. Budem jim moci s čistým svědomím slíbit, že se z toho dostanou. Že to jde. Jen to nikdy nesmíme vzdát.

Vždycky je naděje.

Osudové setkání

23. března 2013 v 17:55 | Gauri |  Hraji si na spisovatelku
Zdravím! Poslední dobou se mi docela daří psát povídky. Většinou vznikají ve škole. Tuhle jsem opět začala psát při hodině ZSV. Přeju krásné čtení. Snad se někomu bude líbit. ;)

Je hluboká temná noc. Většina obyvatel malého městečka, už se dávno odebrala do říše snů a ti, kteří ještě nespí, pomalu zhasínají světla a ukládají se k zaslouženému odpočinku.
Obloze vládne velký jasný měsíc obklopený nespočetném množstvím svých hvězdných dvorních dam. Podzimní chladný vánek se baví proháněním listů, které leží popadané na zemi.
Městečko se opět noří do ticha a temnoty.Je slyšet jen jemné dopadání barevných listů na parapety a občasné zaštěkání psa.
Člověk by ani neřekl, že by v tuto dobu mohl někdo sedět v parku na lavičce a sledovat jak poslední zářící okna, postupně zhasínají. Přesto byste jí tam opět našli. Tu černovlasou věčně zamračenou dívku. Tu, které se všichni vyhýbají.
Ano, přesně ta teď sedí na lavičce a dívá se do dáli. Je sama. Jak také jinak. V pravé ruce drží cigaretu, na tváři má zamračený výraz, avšak v očích smutek. Sleduje jak poslední světla v oknech mizí a město pomalu pohlcuje temnota. A ona se stává její součástí. Proto má noc tak ráda. Je to čas, kdy si připadá nejvíc sama sebou. Miluje to. Jen neví proč. Nevidí, že její srdce, myšlenky a pocity temné síly už dávno ovládli.
Ale ještě to není zcela ztraceno. Pod veškerou tou její zlobou a temnotou se skrývá to, kým byla před tím. Před událostí, která jí vzala vše. Barva její aury se sice téměř ztrácí v černočerné noční pokrývce, ale sem tam probleskne i světlo. Důkaz, že má ještě cenu bojovat. Že to ještě nesmí vzdát. A proto jsem také dnes tady.

Kopu, pozor.

15. března 2013 v 16:46 | Gauri |  Jen tak...
Ehm... Ahoj.

Je to zvláštní. Tak dlouho jsem sem nic nenapsala, že mi prsty létají po klávesnici s mnohem menší jistotou než obvykle.
Nezapomněla jsem na Vás, nebojte. Jen jsem teď měla takové dost zvláštní období. Divoké, zmatené, nejisté. Zčásti proto jsem se stala na nějakou dobu pasivnější blogerkou, ale tahle doba dneškem končí! :) Aspoň doufám.
Od teď čekejte článek každej den! Dělám si srandu, znáte mě. :) Já a můj velký přítel sarkasmus. Tedy ironie. Ve škole nám tvrdí, že je v tom rozdíl. Velkej rozdíl. A ve škole mají vždycky pravdu!

Co se týče mě a mého života, změnilo se toho spousta a zároveň se nezměnilo nic. Věřím, že mi rozumíte. ;)
Zdivočela jsem...Naučila jsem se kopat. Podlehla jsem nočnímu životu. Dál. Tak trošku jsem se skamarádila s alkoholem. A mám pocit, že jsem konečně našla místo, kam patřím a dost často se na něj vracím. I když se pokaždé nachází jinde. Lidi tam jsou vždy stejní. Díky Bohu za ně.
Čas, kdy byl můj život zoufale stereotypní je pryč. Hoho! Jsem ráda. I když bych někdy uvítala trochu klidu.

Každopádně, tenhle článek má být jen informativní. A pozitivní. Všichni se radujte, Gauri žije! A plánuje psát, psát a PSÁT! Tak se těšte.

Jo a taky jsem si založila Ask! Tak se ptejte, na co chcete. ;)

http://ask.fm/Catnnis


Páni. Ani jsem netušila, jak moc mi to psaní chybělo.
A jak mi chybělo sluníčko... Doufám, že ty paprsky, které teď šmejdí po mém pokoji, jen tak neodejdou!


Vidíte? Žádná změna. :D