Najdete mě nově také na Facebooku, na stránce Viktorky historky!

Listopad 2012

Život se psem

26. listopadu 2012 v 15:55 | Gauri |  Úvahy, myšlenky, názory
"Psa musíš cvičit takovým způsobem, aby si náhodní kolemjdoucí mysleli, že jsi blázen," vštěpují mi záchranáři na každém výcviku. A minulý trénink jsem se tomu také nevyhnula. Ale následoval ještě dovětek: "Ona si stejně většina lidí myslí o pejskařích své, takže když tě vidí se psem, tak už to máš vlastně jedno."

A to je to, o čem chci dneska psát. O tom, co vede chovatelé pejsků, aby vstávali ráno ještě za tmy a šli vyvenčit svého čtyřnohého mazlíčka, aby vyhazovali spoustu peněz za granule, veterináře, vodítka. Proč to vůbec dělají? To je pro mnohé nepejskaře velkou záhadou.

Vzpomínám si, jak jsem se ušklíbala, když jsem před pár lety potkala paní, která svému malému pejsánkovi zrovna vyprávěla jak se měla v práci a co všechno ještě musí zaplatit. Voříšek vesele hopsal vedle ní, očividně šťastnej, že si ho panička všímá. Zakroutila jsem hlavou, pousmála se a pomyslela jsem si, že paní by se rozhodně měla navštívit Bohnice.
Tím, že se už víc jak rok starám o velké černé chlupaté trdlo, se ale můj pohled na věc o dost změnil. Dneska, už bych nekroutila hlavou. Dneska bych se chápavě usmála. Protože tomu rozumím.

Nechci se dívat, jak odcházíš.

22. listopadu 2012 v 18:29 | Gauri |  Úvahy, myšlenky, názory
Neznám bolestivější pocit, než když se musíte bezmocně dívat na to, jak od vás pomaličku odchází někdo, kdo pro vás hodně znamená, když se od vás vzdaluje někdo, kdo se stal důležitým dílkem ve vašem srdci a někdo, bez koho si připadáte jako absolutní nula.

Určitě to také znáte.
Ten nesnesitelný pocit.
Ta téměř hmatatelná všudepřítomná bolest.
Stačilo by jí jen popadnout a odhodit. Stačilo by vypnout všechny pocity a člověku by rázem bylo lépe. Jenže to nejde.
Někdy prostě musíme ty dny, kdy se nám zdá, že se brzy rozpadneme na tisíc kousků, vydržet. Zvednout hlavu, zatnout zuby a věřit tomu, že jednoho dne přijde někdo, kdo zaplní tu hlubokou díru zející v našem srdci.

Každý potřebuje být občas úplně sám.

6. listopadu 2012 v 16:12 | Gauri |  Úvahy, myšlenky, názory
Víte, co je na houby? Totálně na houby? Když nebudu počítat to, že se musím nudit doma, protože mám zánět průdušek a přitom bych teď nutně potřebovala být ve škole, abych nemusela dopisovat příští týden milion testů a když nebudu počítat to, že v mém pokoji se hromadí čím dál větší hromada nepořádku, která se mi rozhodně nechce uklízet, protože mi úklid bude trvat hodiny a hodiny, tak hlavně to, že zrovna když mi do hlavy naskákalo spoustu nápadů na články a konečně se mi vrátila moje chuť k psaní a já jsem byla plná elánu a energie, musela se mi rozbít nabíječka k notebooku! A protože můj notebook je bez nabíječky jako velbloud bez hrbů a protože mému ctěnému otci většinou trvá měsíce než mi koupí kredit, natož aby sháněl nabíječku!, předpokládám, že budu mít asi nějakou dobu smůlu. :(
Ale nebojte, budu se snažit občas předpadnout mámin počítač (jako teď) a pár vět na její nevděčný klávesnici sesmolit. ;)

Dneska jsem si uvědomila jednu zásadní věc:

Někdy člověk musí být delší chvíli sám, aby se rozhodnul, co bude dělat dál.


Oběť - Andrea Cremerová

5. listopadu 2012 v 12:50 | Gauri |  Četla jsem
Knížka, která naprosto předčila mé očekávání. Knížka, kterou jsem zhltnula téměř celou naráz. Knížka, která si mě naprosto získala!


Autorka: Andrea Cremer
Serie: Smečka/3.díl
Originál: Bloodrose