Prosinec 2011

Mé roční působení na této adrese.

29. prosince 2011 v 13:54 | Gauri |  Jen tak...
Přesně 20. 12. 2011 slavil můj malý skromný blog své první narozeniny. Byla jsem tak zaneprázdněná svým reálným životem (školou, kamarádama..atd..), že jsem na to úplně zapomněla. A proto píšu článek k prvnímu výročí o devět dní později.

Od doby, kdy jsem psala svůj první článek na této adrese pod přezdívkou Gauri, se hodně věcí změnilo. S radostí si všímám toho, že sem lidi chodí, i když nejsem zrovna dvakrát aktivní. Každý den zavítá na můj blog minimálně třicet lidí, což mně naprosto stačí. Články, které napíšu, jsou komentovány kvalitními názory a 90% mých návštěvníků se sem pravidelně vrací (to není z mojí hlavy, na to mám google Analytics! ;D). Od doby, kdy jsem psala první článek na tento blog mi přestalo vadit, když sem zavítá i někdo z reálného života..Když Vás to baví číst, tak proč ne? :)) To samozřejmě neznamená, že bych o svém blogu vykládala všem na potkání, ale nehodlám pálit mosty pokud to tady někdo najde.

Pomocník smrti: 5.kapitola

24. prosince 2011 v 22:05 | Gauri |  Pomocník smrti
A je to tady!!! :) Dnes nás už konečně čeká rozuzlení příběhu. Dopadne to podle vašeho očekávání? :) Jsme zvědavé na Vaše názory! :)


Konečně jsem se po dlouhé době zase pořádně vyspala. Když jsem sdílela pokoj s Mattem, tak mě štípal do nosu pach jeho parfému nebo mě budilo jeho hlasité chrápání. A to už nemluvím o tom, že si povídá ze spaní. Nekecám. Nejméně desetkrát za noc zamumlá to děsný slovo. Trololo. Prostě hrůza! Proto jsem uvítala prázdný pokoj.
Bála jsem se, že mě dnes v noci zabije, a tak jsem dveře od Alexova pokoje zamkla, za kliku jsem zasekla golfovou hůl a postavila před ně pro jistotu ještě židli. A pak jsem se s čistou hlavou odebrala do říše snů, kde jsem létala.
"Co si dáš k snídani?" zeptal se mě Matt, když jsem se dopotácela do kuchyně.
"Krupicovou kaši s kečupem," usmála jsem se na něj vděčně (né proto, že mi chtěl udělat snídani, ale proto, že mě nezabil).
"Kečup! Furt jen ten kečup! Tím, že se futruješ tím kečupem, mám ušpiněný svoje nejoblíbenější triko! A dneska se slečna Tajtrdlíková nedostavila do práce, takže mi ho ani nemá kdo vyprat."
"Chudáčku!" politovala jsem ho ironicky.
"To není vtipný!"

"Nedovol aby tě strach z prohry, vyřadil ze hry!"

21. prosince 2011 v 18:59 | Gauri |  Úvahy, myšlenky, názory
Udivuje mě, jak dokáží být lidé krutí, sobečtí, zlí. Udivuje mě jak dovedou být lhostejní a zbabělí! Udivuje mě s jakou lehkostí umí ubližovat druhým.

Nevim jestli je to tím, že se teď na svět dívám jinak, než dříve, že vidím věci, které jsem dřív neviděla, že vnímám svět na jiné vlně a nebo jestli se opravdu všechno sere až teď, ale musím říct, že jsem dost zděšená.

Jo, samozřejmě, že sem i dříve znala průběh druhé světové války, historii komunismu, slyšela jsem o krutém upalování čarodejnic(=nevinných dívek), doneslo se ke mě spoustu a spoustu krutostí, které spáchali lidé, ale všechno jsem jen slyšela, nebo četla. Netýkalo se to mě, ani mých blízkých, ani lidí v mém okolí. Jenže teď, tenhle rok, tenhle posranej rok (jinak to fakt říct nejde) se mě krutost dnešních lidí dotýká celkem dost.

Jak mám asi překousnout to, že někdo vyhrožuje mojí kamarádce? Jak mám asi překousnout to, že se někdo snaží zničit život mýmu kamarádovi? Jak mám překousnout tu bezmoc? Jak mám překousnout to, že policice nic nedělá?!
Nejhorší je, že JÁ nemůžu nic dělat. Můžu jen čekat, bát se toho, co ten namachrovanej cucák hrající si na největšího borce na světě ještě vymyslí "chytrýho" a doufat, že ho to brzy přejde.

Ještě pár slov k té zbabělosti. Je spoustu věcí, které by byly třeba změnit. Jenže na to aby se to dalo do pohybu je třeba spolupráce kolektivu. Chce to aby se několik lidí semklo a šlo si za svým, jenže..Ne! Radši po sobě necháme dobrovolně šlapat, protože se bojíme toho, že to nevyjde! Sakra lidi, proč? To radši budete celej život ti, kteří si nechají všechno líbit, jen abyste neměli náhodou problémy? Tady přece nejde o to jak to dopadne..Tady jde hlavně o ten princip! Ukázat světu, že máme odvahu, že jsme mladí, ale že si dokážeme jít za svým, že máme vlastní hlavu, že jsme taky lidi, to by nebylo fajn? Nechápu to..Nechápu.

Ale něco už jsem pochopila. Žít normální šťastný život v tomhle světě plném zla a zbabělosti se zdá být skoro nemožný..

Zítra bude líp!

16. prosince 2011 v 23:09 | Gauri |  Úvahy, myšlenky, názory

Už po nejmíň po stopadesátý otevírám okýnko "Nový článek" a pokládám prsty na klávesnici s nadějí, že už ze mě vyleze něco, co by se dalo prezentovat na blogu. Marně. Tohle je stopadesátýprvní pokus. Vyjde to tentokrát? Těžko říct. Ale než se pustím do psaní (a vy do čtení), tak si ještě pustíme písničku:

David Deyl-Nic nevzdávám


Pomocník smrti: 4.kapitola

16. prosince 2011 v 22:36 | Gauri |  Pomocník smrti
Dneska byla cesta do školy obzvláště úmorná. Aby mi Matt půjčil nabíječku, musela jsem mu slíbit, že se s ním budu bavit. Takže to znamenalo, že s ním budu muset všude chodit. (Asi budu potřebovat často na záchod!)
Jenže to nebylo to jediné, co mě tento den potkalo. Když jsem vstoupila (s Mattem za zadkem) do zelených dveří školy, vyběhla proti mně ubrečená Terka.
"Proboha, co se zase stalo?" obrátila jsem oči v sloup.
"Víš, proč nebyla včera Klára ve škole?" zeptala se mě mezi vzlyky.
"Ne," odpověděla jsem znuděně.
"Protože ji ten vrah zabil v neděli večer!!!!" vykřikla. "A Kája… Kája…"
"Co je s Kájou?" Mozek mi začal pracovat na plné obrátky. Napadlo mě totiž, že by za tím vším mohl být pan Sadílek. Co když byla tak moc otravná, že ji prostě zabil? A měl i nějaké nepříjemné zážitky s předchozími oběťmi? Navíc, když týrá paní Tajtrdlíkovou.

I smrt malého zvířátka nás může rozhodit.

13. prosince 2011 v 18:03 | Gauri |  Střípky mého života
I smrt malé hloupoučké myšky, v mém případě osmáka, může člověka rozhodit. Rozhodit, rozesmutnit, na nějakej čas otupit...
V neděli ráno, když jsem vstávala, spadnul můj milovaný osmáček z větve a už se neoklepal jak bývalo jeho zvykem, ale zůstal ležet nehybně v pilinách. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že nás Zoubek právě opustil. Umřel a nechal tady svého nejlepšího kamaráda a brášku samotného. Prostě navždy odešel do myšího ráje, kde je spousta jablek, oříšků, kokosů a žádnej pes, kterej by každý ráno nahlížel do klece.
S Crispinem jsme mu udělali menší hrobeček pod stromem u dětského hřiště. Protože chci mít místo, kde si na něj vždycky vzpomenu. Kde si vzpomenu na to jak mě ze začátku kousal, jak se rval s Proužkem o jídlo, jak mi skočil na hlavu, když jsem spala a on se nějakým způsobem dostal z klece(nejkrásnější probuzení :D), jak šťastně cvakal zoubky, jak běhal v kolečku...Vyhodit ho do popelnice by bylo nedůstojný. A tak jsem vzala psa, ten vyhrabal díru a tam jsme Zoubka schovali.


Jeho smrt přišla nečekaně. Nečekala jsem, že odejde tak brzy. Jo, sice byl hubenej, ale bylo m u teprve pět let a osmáci se dožívají i deseti. Nestihla jsem se pořádně rozloučit..

Zoubečku můj milovanej, i když si byl malá mrňavá myška, tak jsem Tě měla ráda!

Dokázali byste mě mít rádi?

3. prosince 2011 v 9:35 | Gauri |  Jen tak...

Miluju déšť a procházení se v něm.

Mám strach z aut, tramvají, autubusů a jiných velkých vozidel..

Hlášky typu: "Jdu se zahrabat," jsou sice trapný jak moje stehno, ale často je používám.

Mám hodně zlozvyků. Jeden z nich je kousání věcí jako jsou klíče, mobil, propisky, foťák atd.

Běžně nosím každou ponožku jinou.