Najdete mě nově také na Facebooku, na stránce Viktorky historky!

Září 2011

Někdy se prostě potřeba psát na chvíli vytratí.

23. září 2011 v 22:29 | Gauri |  Jen tak...
Už po několikáté otevírám záložku "Nový článek," už po několikáté píšu a zase mažu úvodní větu, už po několikáté mám v úmyslu napsat další článek, obejít pár blogů a zase se plně zapojit do života blogerů. Marně.
Mé spisovatelské já si prostě odjelo někam na dovolenou. Netuším na jak dlouho, netuším, kdy se vrátí, ale teď tady není. Né, že by snad nebyla témata ke psaní, ale není nálada. Chtěla bych napsat spoustu článků, ale jakmile se do toho pustím, tak zjišťuji, že vlastně nevím jak začít nebo jak pokračovat. Obvykle se zaseknu hned u páté věty. A nebo zjistím, že vlastně ani nic napsat nechci, že mi stačí dusit to v myšlenkách nebo to probrat s kamarádkami.

Přesto, že poslední článek byl napsán v neděli mám pořád poměrně slušnou návštěvnost. Děkuji moc. Vážně bych chtěla něco napsat, ale nejde to. Nemělo by to žádnou formu, žádnou atmosféru. Bylo by to divné, splácané jen z povinnosti. Nebyla bych v tom já.

Držte mi palce, ať se brzy zase rozepíšu. Držte mi palce, ať jsou to konečně veselé články. Chci aby se ta stará Gauri vrátila. Ona a její optimismus a odhodlání bojovat se vším, co jí kazí náladu. Ona, její chuť do života a její nemožná chuť se vypisovat. Sakra, kde jsi? Už tě potřebuju, mé staré dobré já. Už nechci jen přežívat ze dne na den. Chci se na něco těšit. Už se nechci přetvařovat, nechci se smát na celý svět, když je mi ve skutečnosti do pláče. Jestli to takhle půjde dál, tak nebudu mít žádné krásné vzpomínky.
Mám úžasné nejlepší kamarádky, skvělýho psa a nejlepší rodinu na světě, tak proč se cítím, tak jak se cítím? Smutně a provinile, že nejsem šťastná, když mám skoro vše. Sakra, co to se mnou je?? Depky náctiletých bych přece už měla mít za sebou.

Doufejme, že tohle je už poslední článek psanej smutnou osobou.

Teprve až, když má člověk opravdový strach se ukáže, co je vlastně zač.

13. září 2011 v 16:43 | Gauri |  Střípky mého života
V sobotu jsem zažila ten největší strach v mým životě. Strach, kterej mi svázal nohy a zatemnil mysl. Nikdy jsem se tak nebála. Doufala jsem, že v situacích plných nebezpečí a napětí dokážu rychle jednat, ale opak je (jak už to tak bývá) pravdou.

Abych tedy vysvětlila, co se v sobotu večer dělo...

Sourozenci. Co bych byla bez nich?

11. září 2011 v 23:05 | Gauri |  Střípky mého života
Sourozenci. Na toto téma už chci napsat článek nějakej ten pátek. Ale až téma týdne mě přimělo to konečně udělat. =oD

Moji sourozenci jsou jako oheň a voda. Hádají se každou chvilku, křičí na sebe, urážejí se, ale při tom se potřebují, jsou propojení a rozumí si navzájem tak jako s nikým jiným.

rvačka..:D