Najdete mě nově také na Facebooku, na stránce Viktorky historky!

Červenec 2011

Upíří deníky

29. července 2011 v 21:34 | Gauri |  Viděla jsem
Čarodějové, vlkodlaci, upíři. To vše mi dělalo společnost, když jsem se zotavovala po zákroku. Já vím, že upíři jsou všude, že vlkodlačí éru už máte taky za sebou, že čarodejnice už jsou také ohrané, ale já to prostě musím napsat: TEN SERIÁL JE UŽASNÝ!

Damon Salvatore, Elena Gilbert, Stefan Salvatore

Zuby moudrosti

21. července 2011 v 18:32 | Gauri |  Střípky mého života
Právě sedoležim v posteli, u nohou mám nemocnýho pejska, vedle sebe zmraženou zeleninu, na opuchlé tváři nádherně zbarvenou obrovskou modřinu a v očích zoufalej pohled. Kdy už tohle skončí? Takhle člověk, nebo aspoň ten normální člověk, vypadá den po trhání osmiček. (teda až na toho psa)

Cherub-Robert Muchamore

18. července 2011 v 13:53 | Gauri |  Četla jsem
"Ty děti oficiálně neexistují..." Píše se na každé ze sedmi knížek série Cherub (Nováček, Třída A,Vězení, Pravda, Šílenství, Zvíře, Pád) . Jsou to knížky plné akce a nebezpečí. Knížky, které se jen hemží tajnými agenty.
Abych to tedy více vysvětlila: příběh vypráví hlavně o dvanáctiletém Jamsovi a jeho mladší sestřičce Lauren, zemře jim maminka a jejich osud je teď velmi nejistý. Ale jen do té doby, než se jich ujme tajná organizace Cherub. Abych vám lépe vysvětlila o co jde, dovolím si citovat text, který se nachází na zadní obálce jedné z knížek: Agenti Cherub jsou ve věku deset až sedmnáct let. Žijí ve skutečném světe, podklouznou pod radary dospělých a získávají informace, jež zločince a teroristy posílají do vězení.

Nenasytná-Meg Cabotová

17. července 2011 v 22:06 | Gauri |  Četla jsem
Když se řekne název Nenasytná asi si většina z vás představí příběh o holce, která se nemůže nabažit lásky a nebo sexu. Ale o tom knížka vůbec nevypráví. Pro někoho je to k vzteku, pro někoho jiného (jako jsem třeba já) je to příjemné překvapení. Samozřejmě, že jsou tam situace, kde se nachází erotika a láska. Ale je tam i napětí, strach a dobrodružství.
Příběh vypráví hlavně o Míně, která píše scénáře pro seriál s názvem Nenasytná. Jeho sledovanost ale začíná upadat a proto se Míniny nadřízení rozhodnou, že do seriálu dají nové postavy-upíry. A to se Míně vážně ale vážně nelíbí. Nemá upíry ráda, jsou přece všude. Aby toho nebylo málo, má Mína ještě velmi zvláštní dar. Dar, který nenávidí a kterého by se nejraději zbavila. Nezná nikoho jiného, kdo by uměl to co umí ona.
Dále se v kníže objevují ještě dvě velmi důležité postavy. Ta první je tajemný mladík z Rumunska. Jede si do New Yorku něco vyřešit a potká tam Mínu. Bezhlavě se do sebe zamilují. Ale jak bude Mína reagovat až zjistí, že její miláček je ve skutečnosti kníže temnot? A pak tu máme další důležitou postavu: Alarica neboli lovce upírů. Jednoho dne zazvoní na Mínu a převrátí jí život vzhůru nohama.

Natáčení na zámku

16. července 2011 v 19:20 | Gauri |  Střípky mého života
Nechci zapomenout na tyhle tři dny. Na těch krásných 33 hodin (doufám, že si to spočítala správně, Byakko =D) strávených na zámku. Ano, čtete správně, předevčírem, včera a dneska jsem ze sebe udělala společně s Byakko princeznu a zabydlela se na zámku.
Není to nic divného, když si vezmete, že mám kamarádku, která zbožňuje natáčení kratších i delších videí a tátu jakožto hlídače ve výslužbě. Teď už stačí najít jen opuštěný zámek, který léta chátrá, mít od něj klíč a máte parádní prostory na natáčení kratšího hororu. Proto jsem strávila již zmíněných třiatřicet hodin na zámku.

Dressed to kill je jedna z mnoha skladeb z filmu Oldboy, která nás inspirovala.

V pondělí večer jsem popadla foťák, Byakko, psa, pár věcí potřebných pro přežití a vyrazila jsem na tajemný a opuštěný zámek.

Crišpín jako hledač pokladu

9. července 2011 v 14:57 | Gauri |  fotografie
To jsme šli takhle na louku okolo velké blátivé louže. A Crišpína to naprosto uchvátilo.

Štěně umí člověka prohnat...

8. července 2011 v 21:27 | Gauri |  Střípky mého života
Jsem mrtvá. Totálně. No, jen si to představte. Celej den se válíte a cpete se čokoládou, kterou ste dostali za hlídání pejska. V podvečer už je vám z čokolády mírně zle. Když jdete s pejskem na večerní procházku představujete si, že navštívíte louku pod kopcem, kde si lehnete a budete pozorovat nebe a pejsek se vyběhá sám. To je ale překvapení, když vám pejsek sebere botu a vesele odběhne. Takže se s obtížemi zvednete a začnete ho volat: "Crišpí! Ke mě! Sakra!... Pocem ty psisko mizerný!!!.. Pejskůůů!..Tohle není hra!...No tak!.." Jenže, vysvětlujte to tříměsíčnímu hravému štěňátku. Ten vesele kroutí zadkem a běží směrem do kopce a vám nezbývá nic jiného než se pustit za ním. Takže se rozběhnete, bosi. A běháte, řvete, máváte rukama, padáte (tráva je mokrá! :D), prosíte, marně..Pejsek si vesele kličkuje, podbíhá vám pod nohama a vrtí ocasem. Pro náhodného pozorovatele to musí být vtipná podívaná. Konečně po půlhodinvým běhání sem a tam pejska zradí tlamička, bota mu vypadává a vy máte šanci jí rychle sebrat. Pak se svalíte na zem a odychujete...Jenže ouha..Pes ukradne druhou nehlídanou botu a začíná to nanovo.

Hádka dvou tváří

5. července 2011 v 18:17 | Gauri |  Hraji si na spisovatelku
Na konci dlouhé temné chodby stojí starodávné zaprášené zrcadlo. Před zrcadlem postává černovlasá štíhlá dívka s ledově modrýma očima. Dívá se na svůj odraz v zrcadle a po tváři jí teče slza. Nikdo jí takhle nikdy neviděl, nikdo jí ještě neviděl plakat. Lidi o ní říkají, že je to povrchní mrcha, která nemá city. Tak proč teď stojí před sebou samotnou s tak smutným výrazem? Proč se na sebe dívá tak bezmocně? Dívá se do svých ledově modrých očí plných nenávisti. "Proč?" zašeptá a z očí jí vytrysknou nové slzy. "Proč mi to děláš?"
"Protože jsi slabá," odpoví jí její vlastní myšlenky.
"NE!" vykřikne vztekle dívka. "Já nejsem slabá," dodá už trošku pokorněji.
"Ne? A proč se mnou teda jednoduše nezatočíš? Proč děláš věci, které chci já abys dělala?"
"Protože," vzdychne dívka "to nejde. Nejsem dost silná"
"Tak vidíš, co kdybys teď přestala fňukat a šla si pohrát s tím chlapcem, který je z tebe úplně pryč?"
"Ne! Já to nechci! Nechci ublížit dalšímu člověku," říká dívka zoufale. "Ale chceš. Ty víš, že chceš. Podívej se na sebe pořádně" Dívka přistupuje k zrcadlu, odhrnuje si neposlušný pramen svých hustých vlasů z tváře a dívá se sama sobě do očí. Co tam vidí? Nenávist, sobectví, bezcitnost ale někde úplně hluboko i laskavost, upřímnost a lásku. Bohužel ty špatné vlastnosti jsou silnější než ty dobré. Dívčina zlá tvář vítězí nad tou dobrou. "No? Co tam vidíš?" Ozývá se posměšně její podlé já. Dívka setře poslední slzy, prohrábne si vlasy a usměje se zlým úsměvem. "Nic, už nic," odpovídá, když se vzdaluje od zrcadla. V hlavě se jí už vytváří plán jak poníží a odkopne dalšího chlapce.

Dvě tváře. Dvě já. Každý je máme. Záleží na tom, které z nich je silnější.

Berte život takový jaký je.

4. července 2011 v 9:43 | Gauri |  Úvahy, myšlenky, názory
"Vy mladí si ničeho nevážíte." Tuhle větu už jsem slyšela nejméně stokrát. Spoustu lidí nám vyčítá, že jsme nezodpovědní , že všechno bereme na lehkou váhu, že si nevážíme toho, že jsme na počátku své cesty životem. V mnoha případech má ta věta pravdu. Hodně lidí, ať už jsou mladí nebo staří si máločeho váží, ale v několika málo případech se tato věta mýlí. Tak například já. Není den, kdy bych si neuvědomila, že jsem na tom docela dobře, že mám vše, co potřebuji pro to abych mohla s úsměvem na rtech žít. Mám milující maminku, která mě podporuje v tom, co mě baví. Mám přátelského tátu, který by pro mě udělal téměř vše. Mám věrného brášku, který den, co den musí poslouchat, co mé srdce tíží. Mám rebelskou sestřičku, která se za rodinu a lidi, které má ráda bude bít jak dlouho to bude třeba. Bydlím na bezpečném místě v útulném bytě, kde je v létě chládek a v zimě teplo, kde na mě každý den čeká malá černá chlupatá kulička (štěňátko), teplá měkká postel a syté jídlo. Mohu běhat, skákat, plavat, hrát na kytaru, zpívat, číst, vnímat vůni přírody, pozorovat dění okolo sebe a vychutnávat si život plnými doušky.