Letní čtení - skleněnky, liché ponožky a moře plamenů

4. listopadu 2016 v 13:02 | Gauri |  Četla jsem
Hádejte, co pro Vás dnes mám! Ano, správně. Gauri přišla s dalšími minirecenzemi na knížky, které za poslední dobu četla. Zíráte, co? Já vím, já vím. Jsem prostě samé překvápko. Tak se do toho rovnou pusťme.

Sběratel skleněnek - Cecelia Ahernová

Jak jsem již na tomto blogu zmiňovala, Cecilia Ahernová patří mezi mé nejoblíbenější spisovatelky. Možná vám něco říkají filmy P.S. Miluji Tě a S láskou Rosie, jejichž knižní předlohy Cecilia stvořila. Příběhy této autorky jsou vždy milé, laskavé a pohladí na duši. Jsou to takové pohádky pro dospělé, mnohdy nechybí ani jistá magičnost zasažená do reálného světa. Líbily se mi všechny její knížky, které jsem dosud četla. I když je pravda, že některé její příběhy jsou mnohonásobně propracovanější a poutavější než jiné. A kniha Sběratel skleněnek je přesně ten případ!
Je to kniha plná překvapení. Příběh vypráví převážně o Sabrině Boggs a jejím otci, který prodělal infarkt a většinu svého života si nepamatuje. Sabrina jednoho zvláštního dne objeví na zaprášené půdě sbírku skleněnek, která zcela jistě patří jejímu otci. Překvapená Sabrina se sbírkou probírá a zjišťuje, že v ní chybí nejvzácnější a nejdražší kousky. A tak se rozhodne, že vyplní svůj volný den pátráním, kam se tyto kousky poděly. Najednou se dozvídá o lidech, kteří byli pro jejího otce nesmírně důležití, dostává se na místa, o kterých ani nevěděla, že existují, natož že hrála pro jejího otce klíčovou roli a odkrývá tajemství, která skrýval její otec po celou dobu jejího života. Zjišťuje, že ho vlastně vůbec nezná.
Kniha je vyprávěná ze dvou pohledů. Z pohledu Sabriny, která se snaží vyřešit záhadu, která se jí tak náhle dostala do života a z pohledu jejího otce, který začíná už v jeho dětství a seznamuje čtenáře s rozhodnutími, které Sabrinin otec udělal a s životem, který tajil jak před svou manželkou, tak před svou dcerou.
Musím říct, že mě tato knížka uchvátila. A nebojím se říct, že je to ta nejlepší kniha, kterou jsem od Cecelie četla. Byla nesmírně vtipná a přitom tak záhadná. A Sabrinu Boggs? Ženu, která se lépe cítí pod vodou než kdekoliv jinde? Ženu, která se seznámila se svým manželem tak, že z jeho nahého těla slízala nejrychleji šlehačku a vyhrála tak soutěž o nejlepšího "lízače"? Tak tuhle ženu si prostě nejde nezamilovat, to mi věřte! A pohledy do minulosti, které objasnují, jak to tedy s tím jejím otcem bylo, příběh příjemně osvěžují a čtenář se u nich nejednou musí smát.

Za sebe tuto knihu vážně moc doporučuji!

Miluji tyhle lákací videa od Dobrovského!
 

Jsem živá! Jaké jsou mé další úspěchy?

2. října 2016 v 17:16 | Gauri |  Jen tak...
Jsem příšerná majitelka blogu. Vím to a stydím se.

Fascinuje mě ale, že i přes mou sobeckou neaktivitu, se na mém zanedbaném virtuálním místečku každý den přeci jen pár duší objeví. Což mě dosti těší, takže jsem se rozhodla, že si dám další šanci a rovnou přispěji tímto článečkem, abyste věděli, že žiji. (Omlouvám se těm, kteří doufali v opak.)

Ano, jsem naživu. Nebojte, fascinuje mě to stejně jako vás, ne-li víc. Poslední měsíc jsem si byla totiž téměř jistá, že prožívám své poslední hodinky. Děla se mi taková nepříjemná věc. Dostala jsem chřipku, ale ne tak ledajakou chřipku. Byla to chřipka vytrvalá. Tak vytrvalá, že mě nehodlala opustit ani po týdnu, ani po dvou týdnech, ani po třech týdnech, a dokonce ani po čtyřech týdnech neodešla! A to jsem, přátelé, pila jenom samé bylinkové čaje, jedla hromadu ovoce, ládovala se léky a veškerý svůj čas trávila zahrabaná v posteli sledováním seriálu "Orange Is the New Black"(mimochodem skvělý seriál, chystám na něj článek). Upřímně moc nevím, jak jinak si to mám osvětlit než tak, že jsem prostě natolik dokonalá, že ani ta chřipka si místo mě nechce najít někoho jiného. Jasně, jsi nejlepší na světě. To všichni přece víme. Nemusíš to pořád předhazovat!

101 cílů za 1001 dní

25. června 2016 v 21:07 | Gauri |  Jen tak...
Jednou se mě zeptali, co byl pro mě dosud ten největší dar ze všech.
"Život, " odpověděla jsem bez dlouhého přemýšlení.

Protože tak to je, přátelé. Život je dar. Ten nejkrásnější, nejlepší a nejhodnotnější dar ze všech darů na světě i mimo svět. A život sám nám dává spoustu dalších darů, které se jen musíme naučit vnímat, brát a využívat. Mám na mysli čas, svobodu a výzvy.

A protože sama často zapomínám, že mi kterýkoli z těch velkých darů může být kdykoli odebrán či znepřístupněn, velmi se mi zalíbil projekt 101 cílů za 1001 dní, na který jsem narazila na armeriaveritas.cz. Jak už napovídá název, jde o to si zvolit 101 cílů, na jejichž plnění pak máme 1001 dní.

Jestli něco miluji, tak jsou to výzvy. Proto jsem se rozhodla, že se do tohoto projektu zapojím a zároveň se skrz něj pokusím stát o něco lepším člověkem. A o něco šťastnějším člověkem.

O svých 101 bodíků se podělím s Vámi.
Abych Vás inspirovala.
Abychom se mohli hecovat navzájem.
A abyste mohli být svědci mých úspěchů i neúspěchů.
Tak a teď už se na něj pojďme podívat...

 


Komedie mého života

12. března 2016 v 21:46 | Gauri |  Střípky mého života
Když bych měla svůj život přiřadit k nějakému filmovému žánru, musela bych chtě nechtě zvolit komedii. Scénarista mého života je totiž neskutečný šprýmař, který mě velmi rád dostává do všemožných bizarních situací, seznamuje s šílenými lidmi a posílá mi plno nepředvídatelných náhod. Poté si nejspíš někde dělá pohodlí s mísou popcornu a pobaveně sleduje, jak se se všemi těmi situacemi snažím vypořádat.
Na toto téma týdne (komedie života) bych proto mohla napsat vskutku hromadu článků. Jsem si například jistá tím, že průběh mého maturitního plesu, by mi záviděla i Bridget Jonesová (hrdinka slavné komedie) a můj pejsek mi občas dokáže zavařit takovým způsobem, že i Marley (psí hrdina další slavné komedie) by se od něj mohl učit. Je toho opravdu mnoho a jednou o tom všem určitě napíši.

Dnes ale přicházím s mini historkami, které jsem zveřejnila na svou facebookovou zeď. Jsou to malé příklady toho, jak si ze mě občas život utahuje. Snad vás pobaví. :)

Výpadek proudu (2016)


Tajemství zamknutých dveří

10. března 2016 v 16:39 | Gauri |  Hraji si na spisovatelku
Zdravím všechny mé věrné čtenáře. Dneska přicházím s povídkou, která se náramně hodí na předchozí téma týdně. Nebyla bych to ovšem já, kdybych ji sem hodila včas. Mám z ní ohromnou radost, protože jsem teď měla několik měsíců psací krizi. Budu ráda, když se k ní v komentářích vyjádříte. A kritiky se nebojte, uvítám jakýkoliv názor. Teď už jen zbývá, abych vám popřála hezké čtení.

Valerie stála před mohutnými, zamčenými dveřmi. Námaha, vydaná při stoupání do příkrých schodů, se postarala o červeň v jejích tvářích. Vztek jí lomcoval celým tělem. Mračila se. Tohle přece není fér. Vždyť se tolik těšila. Tak moc, že vyskočila z postele už ve čtyři hodiny ráno a všem připravila bohatou snídani. A co z toho? Nic.

Zhluboka se nadechla a zkusila vzít ještě jednou za kliku. Prosím, prosím, otevřete se. Dveře ale její přání nevyslyšely. Dál si zůstávaly zatvrzele nehybné, tiché, zamknuté. Dívce došla trpělivost. " Fajn, tak si to svoje tajemství nechte!" křikla Valerie a kopla do nich. Chodbou se rozlehla dutá rána. Naštvaná dívka se opřela o zeď a pak se zoufalstvím sesula do sedu. Na tváři se objevily první slzy. Hlavou se jí znovu a znovu proháněla otcova slova. Nedokázala pochopit, proč jí to musel udělat. Viděl přece, jak se celé měsíce těšila. Vždyť poslední dva týdny nemluvila o ničem jiném. Tak proč jí teď vystavuje něčemu takovému?

Další články


Kam dál